Trattoria Cicala

22. prosince 2008 v 11:57 | Erbenova Nevěsta |  Food Recenze
Jako každý rok, i letos jsme se sešli s rodinnými přáteli k předvánoční popitce a především hodování. Dlouhá léta nás hostil penzion Diana s vynikající zvěřinou, ale kouzlo se nějak vytratilo a tak teď už druhý rok zkoušíme, co nám kde uvaří na blind. Volba padla na trattorii Cicala, rodinnou italskou restauraci v Žitné ulici, která letos obsadila druhé místo v Maurerově Grand restaurantu v kategorii jídlo. A to přinejmenším o něčem svědčí. Z jediné stručné recenze vyplývalo pouze to, že tu dobře a tradičně vaří a že se sem z poněkud nepochopitelných stahují hollywoodské hvězdy, jsou-li zrovna v Praze. Těžko říct, jak se o maličkém nenápadném podniku dozvěděl takový Johnny Depp, Morgan Freeman, Bruce Willis atp. Vyfotit se ale nechali, a tak je jejich volba nezpochybnitelná. Co je dobré pro Deppa, je dobré i pro mě, řeknete si....


Abych nezdržovala: Cicalu charakterizuje rozporná dvojice "skvělé jídlo - příšerný interiér". Zdá se, že rodina Cicala, která restauraci vlastní a vede, má nějaké záhadné kontakty na slavné hosty a znalce-štamgasty, kteří ji živí, a náhodné kolemjdoucí se pokouší v každém směru odradit. Žitná ulice rozhodně nepatří k těm nejmalebnějším v Praze (a nevylepšují to ani ty sexshopy všude) a čelní vchod trattorie ji rozhodně nepřevyšuje - oblýskané modré dveře a maličké výlohy signalizují spíš, že tu sídlí Železářství Lojza nebo Sdružení švadlen a šiček, a ne vyhlášený italský podnik. Další ranou je vstupní prostor, podivná aseptická jídelna s plastovými židlemi a televizí, z níž řve italský seriál. Majetně na vše shlíží starší dáma, která sedí u jednoho stolku a hostů si okatě nevšímá. Nevědět, že dole nás čeká společnost, utekli bychom...
Když host rozpačitě sklusá po schodech do podzemí, uleví se mu - tenhle prostor už restauraci připomíná. Designéra sice nikdy neviděl a na minimalismus a harmonii tvarů se taky dívá spatra, ale je aspoň domácký a relativně pohodlný. Přivítáni jsme byli majitelem, panem Cicalou, a nabídnuto nám bylo menu šéfkuchaře, prý tradiční italské. Neměli jsme důvod odmítnout. Od té chvíle se večer ubíral už utěšeně a ke cti rodiny Cicala je třeba říct, že vaří božsky a ještě lépe. Oko architekta interiérů prostě nechte doma (protože by vám mohlo vypadnout). Kvůli čemu se ostatně chodíme najíst ven, než kvůli zvědavým chuťovým papilám?

Antipasti: buvolí mozzarela, naložený artyčok, parmská šunka, rajčatová bruschetta, parmezán, mortadella. Naprostá italská klasika, podávaná na velkých mísách kolujících kolem stolu (bylo nás 12, takže to chvilku trvalo). Suroviny vynikající, chuť srovnatelná s nejtradičnější hospůdkou v srdci Itálie. Zvlášť mozzarela měla úžasně jemnou, mléčně hedvábnou chuť a dokonalou konzistenci. Snad jen toustík bruschetty byl trochu připálený.

Primi: linguine al pesto et pomodoro, panzerotti con funghi porcini e ricotta al burro e salvia. To jest linguini s rajčatovou omáčkou a bazalkovým pestem, těstoviny plněné hříbky a ricottou na másle a šalvěji. Pro mě vrchol večera - alespoň co se plněných těstovin týče. Domácí těstovina byla trochu masivnější, než je obvyklé, ale chuťově výborná a ukrývají božskou houbovou směs, ze které vál les plný hřibů a houbově labužnická smrt. Ještě že mi M. od sebe jednu ze tří velkých těstovin dal. Linguini byly také moc dobré, i když směs rajčat a pesta člověk přece jen zná už moc dobře.

Secondi, respektive carne (tady jen tipuji): hovězí roštěná na česneku a olivovém oleji na pánvi, telecí řízek a citrónová omáčka, kuře na bílém víně s rozmarýnem a česnekem. Největší výtka patří studeným mísám, v nichž bylo maso servírováno - než jsme se všichni obsloužili, bylo maso téměř studené (hlavně hovězí). I díky tomu vlastně nevím, jak roštěná chutnala - jednak na mě vybyl už jen malý kousek a chlad chuti ubral aspoň polovinu potenciálu. Vynikající bylo citronové telecí i voňavé kuře, které bylo zároveň nejteplejší. Abych si ale tento chod skutečně užila, muselo by být maso horké... takto jsem do sebe všechno naházela ve snaze zachytit aspoň poslední zbytky tepla. Zůstal mi jen matný pozitivní vjem z telete a kura. Jako příloha byl podáván čerstvý spařený špenát na másle a opékané brambory na rozmarýnu, obojí slušné, ale též trpící vychladlostí.

Dolci. Druhý highlight večera. Opět tipuji, že jsem dostali čokoládovo-kávový profiterol a pannacottu s omáčkou z lesních plodů. Oboje v dokonalé kozistenci a skvěle se doplňující. Pannacotta byla heboučká a mléčná a naštěstí nepřeslazená, profiterol zastupoval onu skutečně sladkou tečku. Nabídnuto nám bylo preso piccolo tak silné a hořké, že jsme vláčnou sladkost dezertů skutečně potřebovali.

Mezi všemi chody byly prodlevy zhruba 20minutové, to jest dost dlouhé, aby žaludku odlehlo a začal se těšit na další. Tahle praxe je mi mnohem milejší, než let a spěch třeba v Aromi, kde sice "baví ústa" různými amuse bouche, ale než je skutečně stihnete potěšit, už vám cpou další chod, po něm další maličkost, hned dezert a šup, jste na ulici. Těžko říct, jestli je to kvůli rychlost vyžadujícím hostům nebo uvolnění stolu... V trattorii Cicala je naopak na vše dost času: přišli jsme v 18:30 a odcházeli po půl dvanácté.
Víno bylo domácí, a to klasické lehké vino di casa, které nepřekvapí ani neurazí. Mně lahodilo spíš červené, M. propagoval bílé. Oboje bylo k jídlu adekvátní, servírované v litrových karafách a pro větší společnost ideální, ale při příští návštěvě ve dvou se podívám raději do vinného listu. Servírovali mladí Cicalové, jimž se po stránce obsluhy asi nedá vytknout nic.
Poznámku je třeba učinit i k tomu, proč některá jídla jen tipuji. Řečeno nám totiž o nich nebylo nic; na druhou stranu ani my jsme se neptali (kdyby ano, jistě by nám bylo odpovězeno). Bylo to takhle dobrodružnější.

Trattoria Cicala je skutečně utajeným klenotem italské kuchyně v Praze. Stranou nablýskaných restaurací vaří tradičně, jednoduše a z nejlepších surovin a ví, že jídlo je to hlavní, kvůli čemu se celá ta legrace podniká. A že italská kuchyně stojí právě na jednoduchosti a přirozené chuti. Přesto je jejich "tradičnost" v zařízení interiéru trochu depresívní a kazí především první dojem. Je však možné, že celé je to dělané schválně a pomáhá intrikánsky uschovat trattorii před davy "gourmánů", aby se o to víc mohla soustředit na těch pár šťastných vyvolených hostů. Výtkou Cicale je tedy tentokrát politováníhodná vychladlost druhého chodu a onen smutný, odrazující první vjem. Celkově, ale díky jídlu, 4,5 bodu z pěti.

(Toto jsou panzerotti. Ne ty z Cicaly, ale podobné - vkládám pro ty, kteří si stejně jako já tyto těstoviny neuměli představit.)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama