Z rozhovoru Lubora Kasala o literatuře pro Host 10/2008

26. listopadu 2008 v 14:43 | Erbenova Nevěsta |  Literatura, má láska
Současná literatura je v krizi jen do té míry, do jaké byla v krizi kdykoli předtím. Že by najednou zmizeli talentovaní a literaturou dostatečně umanutí lidé, mi připadá nepravděpodobné. V krizi je podle mého názoru spíš kritika či přesněji reflexe literatury, což souvisí s všeobecnou krizí autority. Stejně jako se dnes najdou kvalitní básníci, najdou se i kvalitní kritici, ale jejich autorita je vepsí. Co zmůžou básníci? Šmudlají si něco na papír a pak to vydají - lhostejno, zda v knížce, na internetu nebo na CD. Pak ale musí někdo přijít a říct: Toto ano, proto a proto a proto! Toto ne, proto a proto!

K tomu je ovšem kromě odborné způsobilosti zapotřebí i autorita, s níž se můžeme ztotožnit, či proti které se lze vymezovat. Šaldův zápisník měl ve své době náklad srovnatelný s nákladem některých současných literární časopisů, nesrovnatelná však byla právě jeho obecně sdílená autorita. Ano, jeho autorita při vstupu do literatury byla nulová stejně jako autorita kteréhokoli současného začínajícího kritika - jen potom měla šanci vzniknout. Tahle šance dneska neexistuje, protože autoritu nahradila reklama a marketing. Výrok "nikdo mi nebude diktovat, co mám číst a co ne, každý kritik je přece omylný člověk" je iluze - neboť místo po nezávislých kriticích nezůstane prázdné, hbitě ho obsadí vychytralci, kteří jestli něco opravdu nechtějí, tak vypovídat o literatuře stylem padni komu padni.


Během uplynulých devatenácti let média urychleně zapomněla na čapkovský přístup (přitom Čapka měl po Listopadu plnou pusu každý šmok), že seriózní novinář se má shýbnout k obyčejnému člověku, ale zároveň poté, co se zase narovná, má toho obyčejného člověka s sebou trochu povytáhnout. Dnes je všechno podřízeno výhradně ekonomickému profitu. Nejde už o shýbání, nýbrž o podlézání - infozábavu. Vem si jen, jakým neurotickým, blikavým a ohňostrojným způsobem jsou v televizi - ať komerční či veřejnoprávní - přenášeny zprávy. Zdravý žáček první třídy udrží nepřetržitou pozornost plus minus dvacet minut, ale televize se chovají, jako by její diváci neudrželi pozornost ani dvacet vteřin. To už snad neodpovídá ani hornímu pásmu debility.
Médiím jistě nelze vyčítat, že chtějí vydělávat, ale lze jim vyčítat, že zcela rezignovala na svou osvětovou funkci. Existuje totiž i druhá strana mince, a sice známá skutečnost, že nejen poptávka vyvolává nabídku, ale i nabídka vyvolává poptávku - s tím souvisí vytváření návyku, což je důležitý ekonomický nástroj (nejbrutálnější podobu na sebe bere v obchodu s drogami, ale jeho jemné varianty si kolikrát ani ne uvědomujeme). Je zajímavé, že o tomhle zprůmyslnění a privatizaci veřejného prostoru se často říká: "Taková je ale doba." Kolik "takovýchjealedob" jsme už jen měli?! A po čase z nich zbylo pouze bolení hlavy a dodnes se o nich hádáme. Přeženu-li - ale ne příliš -, média se o umění zajímají teprve tehdy, když jde o nějakou podivnost - kdysi se tomu říkávalo panoptikum a jezdilo se s tím po poutích. Nestačí, že někdo něco napsal či namaloval, on navíc musí být bizarní, aby se mohl snadno vytvořil příběh - ten totiž prodává. Redaktoři jsou otroci příběhů, žel, novinářsky plochých, černo bílých. Další významnou skupinou rezonující v médiích jsou díla, za nimiž stojí relativně hodně peněz a kterých je tedy málo, takže o nich lze mít bez většího úsilí poměrně dobrý přehled. Kdyby se u nás vydalo ročně pouze dvacet knih a výroba jedné knihy stála několik milionů, věřím, že by se v médiích mluvilo o literatuře stejně často jako o filmu. Kultuře (v širším slova smyslu), která je brána opravdu smrtelně vážně, v médiích jednoznačně vévodí sport. Na sportu stojí naše kulturní bytí. Každý pišišvor se nafukuje jak ropucha, dozví-li se, že z jeho daní má jít deset tisíc korun na vydání básnické knížky. Pišišvor ale bere jako přirozenou věc, že když se koná fotbalový zápas, policajti mají manévry jako při pokusu o puč a mně řve nad barákem policejní helikoptéra z mých daní (bydlím totiž nedaleko stadionu Slavie). Demokracie se nenápadně změnila v ochlokracii - pojem, který právě Šalda užil při traktování toho, čemu tehdy vycházel vstříc obsah některých novin.

Poezie po listopadu 1989 postupně poztrácela některé funkce, i když skutečný zlom podle mne nastal až koncem devadesátých let. Někteří esejisté píšou, že teď prožíváme normalizaci; například Stanislav Komárek má v románu Mandaríni pěknou větu: "Na podzim 1997 padla vláda a od těch dob se ve společnosti už nic zásadního neměnilo." Co se v západní Evropě odehrávalo od šedesátých let, u nás jsme "museli" stihnout za pár roků. Ostatně právě v šedesátých letech, vnímaných dnes vesměs pozitivně pro vzmach svobody a pro snahu mládeže vybojovat si významnější postavení ve společnosti, tkví počátek toho průseru - počátek té baumanovské neuchopitelné tekutosti času, zbytnělé mediálnosti se svým sklouzáváním po povrchu či stále silněji se prosazující juvenilizace (od obrovského významu, jenž se přikládá sportu, přes neúčelné prodlužování studijního věku a odklad založení rodiny až po freudovské detaily, jako je móda vyholovat si přirození). Revolta v šedesátých letech (u nás na přelomu osmdesátých a devadesátých let) pochopitelně nezabránila tomu, aby se společnost nakonec neusadila, nezřídila si instituce, nezapouzdřila se - všechno se pokrývá krustou, ale jakoby mladou, nedospělou, pubertální. Na úřadech (na soukromých asi více než na státních) sedí třicetiletí dobře živení amatérští sportovci, jsou strašně cool a in a přitom byrokratizují, až se hory zelenají. Dřív úředník po celá desetiletí postupoval po žebříčku a před penzí se z něho stal šéf kanceláře, dnes je tomu přesně opačně, v pětačtyřiceti jsi máloflexibilní, málo dynamický, takže můžeš být rád, když v kanceláři sloužíš za podložku pod počítač - to je smutný výsledek té slavné revoluce mládeže.


Tvé otázky pořád tlačí na pilu v tom směru, že s poezií se dnes něco stalo, že současní básníci něco zaspali a že by stačilo jen málo, a ten krásný nový svět basketbalových mužstev jdoucích z pohřbu by byl poezií osloven. Myslím si, že tohle je představa na způsob "to by v tom byl čert, abysme tu kvadraturu kruhu nevyřešili". Než řešit kvadratury kruhu, navrhuji něco mnohem příjemnějšího: těšme se z toho, že pořád existuje místo, kde se svět nedá spočítat na kalkulačce. Dokud existují ony pověstné "ostrůvky pozitivní deviace", dotud máme naději.

Jako že všichni jsme nahraditelní? Kým je nahraditelný Blake? Čím jsou nahraditelné gotické katedrály? Nebo že bychom Vančurovu Markétu Lazarovou nahradili Plečnikovým kostelem Nejsvětějšího srdce Páně? V umění neexistuje prostá substituce. Něco nahradíme něčím jiným a ono se nic moc nestane - takhle to nefunguje, poměrně čerstvý film Máj režiséra Brabce je přímo exemplární příklad. To, co vyjadřuje poezie, nijak jinak vyjádřit nelze. Pokud odstřihneme poezii, zbavíme se určitého vyjádření.

Na dnešním básnictví mi vadí "ruční práce". Ta se mezi mladými, myslím, nepříjemně rozmohla. Sedneš si a popisuješ, co tak kolem sebe vidíš. Řečeno výstižnými slovy zmíněného Petra Boháče: "Člověk přijde k oknu, tam je nějaká bouře nebo svítí slunce nebo je dusno, musí tam být nějaká básnicky ztvárněná vzpomínka, ale maximálně v jednom verši a nakonec se musí dostavit přesah, který se ozvučí v tichu." Když se nezadaří, vznikne ti nudná próza rozsekaná do krátkých řádků například o nějaké dívce za oknem, jsi-li šikovnější a poučenější, na dvou třech místech to ozvláštníš přirovnáním či oxymórem anebo dívku zaměníš za sousedku, tu zemitou rolnici, co tam v tom poli stojí celý život - nebo je to strašák do zelí? Anebo že by to byl nějaký pán? Snad dokonce náš Pán? A protože to v tobě tak jako hárá, děláš si naději, že se všecky ty vnějškové popisy spojí do něčeho velmi hlubokého. Místo skutečné poezie se v takových verších poezie jen signalizuje: má to vnější znaky básně? Má. Vyhlíží to zadumaně a lyricky? Vyhlíží. Pak to nemůže nebýt poezie.

Chodíš-li do továrny, neznamená to, že musíš žít bez umění. Je ale fakt, že když jsem odešel z Prahy do Jindřichova Hradce, s literaturou jsem si dal zprvu pauzu. Byl jsem tehdy ve Tvarudeset let a to je dost na to, abych přestávku uvítal. Přiznám se, že zpočátku mne výrobní sféra fascinovala. Je přehlednější, jasnější, má nezpochybnitelná kritéria úspěchu: jsi lepší, když vyděláš víc peněz - a basta fidli. Úspěšnost je exaktně měřitelná. Což v literatuře neplatí. Naštěstí. Mechanismy výroby se ale hrozně rychle okoukají a stávají se stereotypem. Průmysl je založen na recyklaci toho, co je na trhu úspěšné, a umění jde právě opačným směrem. Krásně to vidíš v kulturních odvětvích, kde má průmysl svoje drápy zaťaté také, jako je na příklad film či nakladatelské podnikání: opakování týchž námětů, remaky, druhá a další pokračování úspěšných děl, nekonečné seriály, nové a nové mutace Da Vinciho kódu, "povinnost" bestselleristy vydat každý rok knihu... To je recyklace skoro stejná jako při výrobě prken. Mně ovšem na umění baví právě opak; dvacet průměrných knih nikdy nepřeváží jednu skvělou - není podstatné kolik čeho je, nýbrž jaké co je.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama