Tristan Hughes / Věž : recenze

12. listopadu 2008 v 21:53 | Erbenova Nevěsta |  Literatura, má láska
Tyhle povídky jsou na každou myslitelnou škatulku příliš neskladné. Chtít je něčemu připodobnit by znamenalo obrat je o jejich hloubení; o ozvěnu kamene, který v dychtivé předtuše zvuku házíme do hluboké studny. Tyhle povídky jdou po vertikále vzhůru a dolů jako vzpomínka, jejíž doslovné i přenesené variace se zde stále vracejí. Tristan Hughes, Velšan, píše o své zemi, ostrovu Ynys Môn; o tvaru, jaký zabírá v jeho paměti.

Sedm různě dlouhých povídek je svázáno víc než jen formální příslušností k jedné sbírce - dokonce natolik, že se o povídkách dá mluvit spíš zdráhavě. "Věž" z názvu, kdysi mlýn, poté dlouho ruina a nakonec "památka", zvelebená zbohatlíkem, je přítomna v periferii každého oddílu. Úvodní Boží dech ji zachycuje ve velebnosti funkce, kdy je ještě poháněna na ráhnech napnutou plachtovinou, a spojuje její úpadek s pádem mlynáře, jejího dávného majitele; pádem do tmy rozumu. Dva zapomenutí hippíci z karavanu zaparkovaného v poli (povídka Posvátné čáry) ji o pár generací později vnímají jako obtěžující monstrum, liverpoolský zbohatlík a její čerstvý majitel jako nesehnutou výzvu, zpupnou hromadu kamení, rušící jeho "rozkoš z vlastnictví" (v povídce Věž). Jak je důležité být jinde zjišťuje v bezcílnosti jednoho odpoledne parta mladíků, v jejichž unavených dialozích hnízdí i právě rekonstruovaná Věž. Místem navždy ztracené, protože už jen vzpomínané dětské hry na lásku se stane v povídce Vytrvalost, námětem lamentace zapšklé farnice v oddíle O skalách a kamenech. Zachycená na obraze dojme Londýňana, který musel ostrov opustit už jako dítě (Ynys). Provázanost dějů se projevuje i v "migraci" postav - objevují se na okrajích dialogů, přecházejí z textu do textu a mění se s úhlem pohledu. (Podobně s postavami pracuje K. Legátová v Želarech).
Zachytit tvar sedmi krátkých textů je nesnadné. Charakterizuje je jakási rozmytá obraznost, zmatňující obrysy lidí i věcí v krajině, kde ani tito nejsou důležití, na rozdíl od trvání kamene, větru a střídání stínu se světlem. Proud nevzrušivých příběhů připomíná vyprávění starých lidí, které nelze vnímat bez lehkého znudění, ale zároveň v úžasu, že oni, nyní zpřítomnělí ve svém ustrnulém stáří, také někdy žili. "Platili jsme básníkům, aby deklamovali [naše rodokmeny]. Pozorně jsme naslouchali a radovali se z tak staré a slavné minulosti, bylo to koneckonců to jediné, co jsme měli." (s. 119) Životy postav uplývají v trpně snášeném běhu nudy, práce a povinnosti vůči blízkým lidem, zvířatům, polím, krajině. Místem, kde stojí za to žít, je buďto jiná, cizí země, anebo vzpomínka - přesto ti, kteří domovský prostor, ostrov Ynys Môn, opustili, jsou k němu zpátky puzeni . "[…] uvědomil si, že se vlastně nevrátila, že tihle lidé a tahle místa pocházejí z mrtvého času, ze kterého nikdy neodešla a on ho nikdy neopustil." (s. 95) Nedobrovolná ztráta je pak ztrátou životní. "Jednou jsme jí o svém domku vyprávěl, a než jsem se nadál, měl jsem v očích slzy. Řekl jsem, že se stydím, že jsem ho ztratil a že se tak cítím kvůli tomu, že když jsem ho ztratil, ztratil jsem všechno, a teď už nepocházím odnikud." (s. 122)
Hughes své postavy nachází v momentech zastavení se nad sebou samými - v zastavení většinou nechtěném, vnuceném něčím zvenčí, co zatáhne za nit jejich příběhu jako za rozpáraný šev. Někdy po akci následuje reakce a život se vychýlí novým směrem (dívka Gemma v Posvátných čarách), ale častěji způsobí jen zpomalení a ohlédnutí, pasivní zastávku v běhu dnů a zvyků, které krátce osvětlí některý záhyb vzpomínky nebo výspu očekávání, aby nechala poutníka tam, kde byl už dřív. Zbývá sklíčenost, nebo spíš bezradná melancholie. "Noc byla chladná, on byl unavený a noha ho bolela. Posadil se u silnice na kámen a díval se do černé tmy; nic neviděl, nemohl se pohnout a vůbec netušil, jak daleko to má domů." (s. 111) Je příznačné, že Hughes příběhy klasicky nepointuje a nevyhrocuje je k jednoznačným závěrům, ale nechává je rozklížit v dvě a více možností, jak nastat; jak nenastat. Poslední věty povídky dovádějí k významu, který je příběhem rozpovězen, a který se tu vystavuje bez metafor a v prosté jednoduchosti.
Je-li přece jen škatulka, do které by se daly - svou náladou - přiřadit Hughesovy povídky, pak se nazývá elegie. Dlužno říci, že velice civilní elegie, vzdálená na hony patosu a potěše z žalu, naopak obyčejná jak zmáčené pole a studený vítr a nějaké ty navlhlé ovce na pastvině. V pozadí polorozpadlá Věž, memento doby, kterou jsme milovali, která je navždy pryč a po které budeme, každý po svém a třeba potichu, tesknit. "Kolik toho musí člověk ztratit, aby si uvědomil, že kousek země, část oblohy, jeden kopec, jedna věž, znamenají všechno?" (s. 122)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama