Joe Kluzák / Tommy Wieringa: recenze

8. listopadu 2008 v 14:48 | Erbenova Nevěsta |  Literatura, má láska
Tvůrci edice Současná světová próza nakladatelství Argo mají obvykle šťastnou ruku při představování moderní jinojazyčné prózy, ať už ji hledají v Japonsku, na Islandu či na Ukrajině, a neméně často se jim daří oslovovat talentované a schopné překladatele. Obé se snoubí v posledním počinu tohoto projektu, románu Holanďana Tommyho Wieringy Joe Kluzák. Dle dostupných zpráv se tento "bildungsroman" stal v Nizozemí událostí literární sezóny a měl být i zfilmován, čemuž sympaticky zabránil sám autor. Až je snad možno Holanďanům závidět jejich čtenářskou náročnost, jestliže udrželi tuto zvláštní, vícerozměrnou knihu po dva roky mezi desítkou nejprodávanějších titulů.

Vypravěčem je na počátku příběhu sotva třináctiletý, po nehodě znehybnělý Fanouš Hermans, potomek chudého rodu vesničanů z malé vísky Lomarku - "jedna fungující ruka a čtyřicet kilo ochrnutýho masa". Jeho hlas začíná promlouvat v okamžiku probuzení z kómatu a už na prvních několika stránkách je zřetelné, že tento vypravěč se rekvizitami "příběhu o postiženém" nehodlá zabývat. Nesetkáme se s žádným projevem sebelítosti, zoufalství nebo naopak vzmužení, život Fanoušovi plyne před očima nesentimentálně, s odstupem, až cynicky. Už od první zmínky v nemocnici je hnán zvědavostí k Joe Kluzákovi, cizímu klukovi objevivšímu se v Lomarku, a pozdější seznámení s ním se pro něj stane určujícím životním okamžikem. Právě první část románu, Štětec, se stává kronikou událostí spojeným s Joem, jakýmsi šamanem života, sršivým a nepředvídatelným katalyzátorem všech iniciačních prožitků Fanoušova dospívání.
Vedle vypravěče je Joe nejvýraznější postavou románu. Přestože je modelován nekriticky obdivným Fanoušovým pohledem, v čtenářových očích se formuje ve figuru vícerozměrnou, zázračnou i tragickou. V době příjezdu do Lomarku ztratí otce a tím i funkční rodinu, je odkázán sám na sebe. Za jeho fanfarónskými činy, leckdy hraničícími se smrtelným hazardem, je cítit únik, zoufalá obrana před světem, osamělost a nepochopení. Přestože rozdává energii a opakovaně převrací životy všem svým blízkým, sám zůstává jakoby nedotknutelný a nezměnitelný, hrdý polobůh nizozemského zapadákova. Je příznačné, že nejvíc je přitahován technikou a mechanikou, jejichž chladná platnost a spolehlivost představují jednu z mála odolných konstant. Wieringa se pokusil jeho schizofrenii naznačit pomocí symboliky jmen - Joem Kluzákem se chlapec nazve sám; za své pravé, neromantické jméno se stydí. Ve Fanoušových očích je jeho přijaté jméno výrazem největší "frajeřiny" a téměř neunese, když se nechtě dozví jeho jméno občanské, obyčejné až směšné. Závěr nicméně vyznívá nadějeplně: "Najednou mi něco dojde, je to pronikavý zjištění: že ho nic nezlomí. Zrada nižších bohů jím nepohne z místa. Bude pro nás trpět, na obranu proti bolesti vykácí les a obrátí řeku, ale vyjde z toho nezlomený."
Druhá část románu, Meč, má výraznější spád a "akci" - točí se totiž kolem zápasů v páce, na něž se Fanouš se svou jedinou zdravou končetinou začne připravovat. Zde je na místě osvětlit názvy oddílů románu: vycházejí z knihy Gorin-no-šo o japonském bojovém umění, již má Fanouš za svou bibli i filozofický zdroj. Cestou štětce, jednou ze dvou samurajových cest, jde Fanouš na počátku; znamená splývání, odevzdání, klidné pozorovatelství. Cesta meče, v tomto případě Cesta páky, znamená boj. Druhý oddíl je čtivější a zábavnější a čtenář je plně zaujat hrdinovým úporným stoupáním až k vrcholu tohoto sportu, ale mně osobně se více líbilo v elegičnosti a zrání prvního oddílu. Wieringa v závěru knihy naštěstí nepodlehl pokušení falešné katarze happyendu a svého vypravěče nechává vrátit se do Lomarku zpět k tomu, co tam - marného, ale svého - zanechal.
Je toho mnoho, co by zde jiného stálo za připomenutí. Absurdním způsobem baví Wieringův hořký humor, s nímž nechává v Nizozemí uvízlého Egypťana utíkat po moři domů na vlastnoručně vyrobené loďce, umírat mladíky "na pád psa z balkonu" nebo amatérsky sestrojovat letadlo jen kvůli přeletu nad zahradou pohledné nudistky. Až zatrne při mimochodem odhalené kruté i vtipné pointě, jak vlastně Fanouš přišel ke svému handicapu (v "den dvoububnových žacích strojů" v poli nacvičoval japonskou bojovou taktiku "tělo skály", jímž "nic nedokáže pohnout"…). Zdrojem ironie jsou vypravěči i jeho lomarští sousedé, komičtí a politováníhodní ve své slabosti, závisti a mamonářství. Na mě nejsilněji zapůsobil nenápadný způsob, jakým se Wieringa dotknul křehkostí dospívání, a to bez ohledu na vypravěčův handicap; jak obratně dokázal propojit energii, melancholii, trapnost, touhu a tázání, zdůraznit formující sílu osobnostních vzorů, a to vše bez ždibce sentimentu.
Našla jsem v ohlasech Wieringova románu, že kniha je částečně určena mladým čtenářům. Samotnou mě to nenapadlo, dílo zcela dostojí nárokům dospělého (i zkušeného) recipienta. Co by asi Joe Kluzák udělal s takovým průměrným adolescentním Čechem? Otřásl by jím, nebo by k němu ani neproniknul? Lze se jen uhadovat, já sázím spíš na to druhé i díky náročnému stylu knihy. Přesto kdybyste měli v moci nějakou k četbě svolnou mládež, podstrčte jí Joea. Třeba jeho zasvěcující šamanská moc obsáhne i je.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama