Irena Dousková / O bílých slonech: recenze

20. listopadu 2008 v 19:38 | Erbenova Nevěsta |  Literatura, má láska
Novela O bílých slonech je už osmým počinem prozaičky Ireny Douskové. Nenápadná knížka se na první prolistování jeví spíše jako sbírka povídek - jednotlivé oddíly mají samostatné názvy a jsou také samostatně označeny v obsahu. Už s překonáním první "povídky" je však zřejmé, že tu máme co do činění s komplexněji vystavěným textem. Jeho významové uzly, které je možno chápat vážně i ironicky, jsou určeny právě názvy nepravých povídek: Štěstí, Neštěstí, Láska, Manželství, Panenka, Kolébka, Hraběnka, Smrt. Známé rozpočitadlo nese nové významy - panenka znamená krásu, hraběnka bohatství.

Děj novely je zasazen do sedmdesátých let 20. století, jednotlivé příběhy se splétají v bezejmenné středočeské vsi po několik dní na sklonku léta. V osmi kapitolách, předestřených er-formou, vypravěč upřednostňuje vždy jednoho z hrdinů a sleduje jeho myšlenkový pohyb i akce. Je nad hrdinu povznesen, ale zároveň čtenáři nijak nepomáhá, postavu nehodnotí ani nevysvětluje její motivace víc, než jak vyplývá z kauzality děje. Kapitolami tak putuje zhruba deset hlavních protagonistů s kolísavou mírou závažnosti pro vývoj děje, tato migrace však není využita k oblíbenému nahlížení charakteru hrdiny z různých úhlů vnímajících postav. Spíše evokuje nezúčastněné oko kamery, které líně spočine tu na tom, tu na onom - spojeným s ostatními jednotou času a místa. "Oni" jsou v našem případě obyvatelé vesnice - někteří svázáni příbuzenstvím či manželstvím, někteří jen přátelé, jiní pouze "projíždí". První oddíl zacílí na chuligánského syna místního předsedy MNV Podzimka, poté se pozornost zaměří na osmiletou Kamilu a její babičku, následuje pubertální básník Fabián, hezká žena místního kominíka Kynštekra, po ní jeho milenka… V těkavém proudu jmen a stručně naskicovaných životů nakonec vykrystalizuje příběh milostného trojúhelníku mezi manželi Kynštekrovými a předsedovou manželkou Podzimkovou a periodicky se vracející vzpomínka na židovskou ženu místního pomatence a její tragický válečný osud. Obě tyto peripetie si také v závěrečné kapitole Smrt jako jediné vyslouží pointu.
Dousková své hrdiny představuje nestálým, těkajícím pohledem, jejich charaktery nechává vyvstávat během celé knihy. Příkladně předseda Podzimek je coby vedlejší postava v čtenářově vědomí konstruován jako despota a byrokrat a teprve předposlední oddíl nám ho umožní nahlédnout z perspektivy jeho dětství a mládí; tento nový pohled jeho skutky sice neospravedlňuje, ale nabídne cestu k pochopení a snad i soucitu. Obdobně nakládá autorka i s dalšími protagonisty - jejich tvářnost v zásadě neprohlubuje, ale nabízí čtenáři možnost identifikace a chápajícího zaujetí. Je zřetelné, že tímto způsobem se Dousková šťastně vyvarovala kádrování postav na černé a bílé a zároveň dokázala svým napohled banálním typům vdechnout uvěřitelnost a lidskost. Závažná témata kapitol, ale i knihy jako celku, vytčená rozpočitadlem, zdárně ironizuje podsouváním jiných, znevažujících významů - tak se v kapitole Panenka mluví nejen o Kráse, ale i o panence vepřové.
Už je na čase ptát se, "o čem to je"? Pokud ano, odpověď se záhy stočí opět k obecným soudům - novela O bílých slonech se jakémukoliv převyprávění vzpírá. Dousková se pokusila rozepsat do osmi partů "ducha" jedné doby, aniž by však chtěla cosi zpupně analyzovat a z převahy třiceti uplynulých let soudit. Kniha postrádá jednoduché či jednorozměrné poselství, spíše opatrně a citlivě krouží kolem konstant lidského života, jak je předkládá dětské rozpočitadlo. Vyhýbá se "přitažlivým" momentům normalizace, nepátrá po budoucích cinkajících klíčích ani po udavačích a zločincích, velká historie ji nezajímá. Ukazuje, co i v neblahých časech pozvedá a co je naopak ještě víc utužuje - zde strach, lhostejnost, lenost, pokrytectví. Zároveň ony "neblahé časy" ukazuje bez patosu a bez banalizujícího cynismu, s pochopením, ale ne s přikývnutím. (S tímto pohledem zdařile rezonuje výtvarná úprava Lucie Lomové a její ironicko-realistické ilustrace pohrobků normalizačního socialismu, trafik, čekáren, sušáků a zrezlých klepadel koberců).
Nezbývá než přidat drobný, ale snad podstatný dodatek, totiž že se knížka velmi snadno a hladce čte. Jazykové experimentátorství zde nenajdeme, namísto toho Douskové mluvný, přirozený tok češtiny účelně slouží předváděným dějům. Er-forma vylučuje ze hry nutnost výrazně odlišovat postavy jazykem, u dialogů se jí řečová stylizace víceméně daří. Přestože právě jazyk by mohl být autorčinou potenciální slabinou (což se ukáže v "nalezeném" úryvku deníku jedné z postav, jehož jazyk se od vypravěčova nijak neodlišuje), Dousková se jí zvolenou narativní strategií vyhnula. Přestože novela O bílých slonech asi neotřese českou literaturou (a jistě to ani nebyla její ambice), zdaleka neomrzí civilně postát nad významovým chvěním těch několika slov: …láska, kolébka, smrt.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama